O kapele Fleret - historie

Jak to všechno pokračovalo

Minulý díl jsme skončili konstatováním, že v prosinci 1983 ze skupiny odchází Simona Králová. Kapela zůstává ve složení Hrachový, Šedivý, Chrastina a zacvičující se Husár. Toto byla sestava, která vlastně poprvé kapelu proslavila, respektive dala vědět, že něco takového může existovat. V tomto období má kapela neustále název Šperk.

Ještě se vraťme k příchodu Pavla Kačese Husára. Toho do kapely dovedl vlastně Petr Chrastina. Hrávali spolu před vojnou v bigbeatové kapele Zkrat. Kačes byl v době 1981-83 na vojně, a právě o prázdninách 1983 byl doma na dovolence a náhodou potkal Petra (zase si zahrála náhoda, ale pokud to platí jako v matematice, že mímus a mínus dá plus, tak to bylo asi napevno domluvené). Petr vzal Pavla alias Kačese na zkoušku k Simoně. Vysvětloval mu, že hrají folk a Kačes nevěděl, co to je. Možná proto taky na tu zkoušku přišel. Byl nadšený z toho, jak zpívají trojhlasy a bez jakýchkoli domluv se rozešli.

Na Kačese si v období změn v kapele na přelomu let 1983 a 1984 vzpomněli, a tak s nimi od Nového roku začal vystupovat. Celkem rychle se přeškolil z doprovodné kytary na baskytaru.

David byl rád, když se mohl motat kolem nějaké ženské sukně, a proto ihned po Silvestrovském večírku dovedl v lednu novou zpěvačku Janu Dubnickou (současná manželka Vlastimila Redla - i z toho lze usuzovat, že Fleret byl s Vlastou Redlem propojen velmi silnými pouty).

A v takovéto sestavě, kterou můžete vidět už jen na fotkách vpravdě historických, ještě pod názvem Šperk kapela vybojovala v únoru 1984 první místo v okresním kole Porty ve Zlíně s postupem do Brna.

Na jaře 1984 přivádí Kačes další posilu - kolegu z práce, výborného kováře, člověka, textaře - Jana Mrlíka. Ten přináší nové texty (Svitovjanka, Příběh Fanoša v pálenici usnuvšího, atd.) a začíná s kapelou natrvalo spolupracovat. Vedle Libora Myslivečka tak mají dalšího skvělého textaře.

V Brně hráli tak nějak normálně, tentokrát ještě bez postupu dál, ale taky bez ztráty desítky. Hráli Listy (Zafúkané), V předklonu, Dlaně tvého těla, Baba Jaga (Tož vitajte, ogaři) a Třetí zvonění (Zafúkané)

V květnu 1984 zrušili zřizovatele skupiny - Městský výbor SSM Gottwaldov - každá skupina musela mít totiž v té době zřizovatele, pokud se chtěla veřejně prezentovat. Tím pádem mohli opustit název Šperk, který se jim tehdy už nelíbil, a začít se jmenovat nějak slušně. A od toho měsíce je název kapely jasný a neměnný - Fleret.

Díky novému zřizovateli, kterým se stalo Městské kulturní středisko Vizovice, jmenovitě Pavel Ťoukálek, dostali i svou první vlastní zkušebnu - jednu místnost na hasičárně ve Vizovicích.

V červnu 1984 odchází z kapely Jana Dubnická. Důvodem bylo asi zvyšování nároků kapely na jednotlivé členy. V Janině případě šlo o hru na housle. Kapela z ní chtěla mít výbornou houslistku, Jana chtěla spíš zpívat, a proto se s ní po vzájemné domluvě rozešli a zůstala pouze pánská sestava.

Tou dobou se kapela seznamuje s Vlastou Redlem. Jejich setkání má pro Fleret a potažmo i pro Vlastu Redla obrovský a zásadní vliv minimálně v několika následujících letech. Vlasta Redl o tom mluví s odstupem několika let v rozhovoru pro časopis Folk & Country:

Jak došlo k tomu, že tvoje písničky začal hrát Fleret?

No právě, v tý době, kdy mě nikdo nechtěl a nikdo mě neznal, ani Fleci nechtěli hrát moje věci, protože nevěděli, jestli jsou dost dobrý. Byly jednoduchý oproti tehdejší muzice. Oni měli trošku strach, jestli to nebude vypadat podbízivě. A jednou jsem seděl na Myslivně, v kapse asi deset korun a ti Flereti šli kolem a mávali na mě, že mě viděli na Portě, že to bylo super. Ríkal jsem, že mě to teší, že to slyším. Tak si tam sedli a opili jsme se a oni mě pozvali, ať s nima jedu, že maj koncert pro ňákej fanklub Václava Neckáře. Tak jsme se opili ještě důkladnějc a zkamarádili a od tý doby se celej můj život strašně radikálně změnil. Oni, na rozdíl ode mě, měli dokonalý přehled o každý svíci, o každý svatbě, o veškerých narozeninách, které proběhly ve Zlíně, a všude byli zváni a já s nima. Už jsem tam nebyl sám a nešťastnej, jestli to někam vede. Skoro půl roku jsem se s nima tahal jenom po hospodách. Já je vždycky bral jako partu a beru je tak i dodnes. Jsou to muzikanti, přidou před lidi, který to nezajímá a oni je urvou. Když budou chtít, tak je urvou. Maj na to. Asi po půl roce jsem jim řekl: "Hoši, jestli chcete udělat nějaký sukces, pro mě za mě, já mám všelijakých textů almaru." Dal jsem jim Bečvu a ještě pár textů a oni to začali dělat, já jezdil na zkoušky a trošku jim do toho kafral, ale zjistil jsem, že oni tam dovedli v těch věcech najít něco, co žádná jiná kapela na světě. Ti kluci těm textům věřili, věřili, že jsou dobrý. Nemusel jsem je přesvědčovat, že tady ten řádek má ňákej svůj smysl, oni o tomhle prostě nediskutovali. K mým věcem přistupovali s obrovskou důvěrou a dokázali to samé narvat do lidí. Nikdy nepochybovali o tom, že to, co dělají je dobré, na rozdíl ode mne, já o tom pochybuji od chvíle, kdy jsem rozeznal dvě noty od sebe. Podle toho ta jejich muzika vypadá. Oni ze mě udělali folkového písničkáře, protože jeli na Portu. Já jsem tam nechtěl, sliboval jsem, že se pomstím trampům, že jim ukážu. V pětaosmdesátým jsem řek pojedu s váma, když jsem se dozvěděl, že budu napsaný jako člen kapely, že mi zaplatí nocleh a dají asi 130 korun na stravenky, později dost těžce odpracovaných, ale tehdy to byly pro mne dost velký peníze. Při Bečvě jsem čvachtal v kýblu, hrál na bongo cosi a nějak jsem se tam ujal. Druhý rok jsem říkal: "Když jste se tam takhle chytli, proč ten bank nevzít, uděláme věc." Donesl jsem Letiště, naučil jsem je pětihlas, je to i po letech slyšet, že to špatný nebylo. A jeli jsme tam v podstatě pro Portu. Věděl jsem, že to je věc tak málo optimistická a přitom málo protistátní, že pokud se to jenom trošku povede, že ta Porta bude. Byla ...